Tři generace na plachetnici aneb jak jsem poblil levobok

K Ondyho patnáctým narozeninám jsme zvažovali víc možností. Hmotné věci se snažíme už pár let nehromadit, takže v úvahu připadaly spíš zážitky. Nezapomenutelné, intenzivní a společné. To vše najednou bylo vrchovatě naplněno měsíční (ne)plavbou na historické plachetnici LaGrace…

Stát se chlapem je dřina. Ne snad, že by to chtělo nějakou zvláštní dovednost, ale někdy ten proces prostě bolí. Asi se shodneme, že doma v peřinách s maminčinou péčí a kakaem před spaním to není úplně možné. Patnácté narozeniny můžou být právě tím momentem, kdy se kluk podívá z okna a vidí svět jinak. U nás to tak bylo. Na hračky se už nějaký čas prášilo, nablýskané byly už jen ty, které alespoň trochu připomínaly zbraň. Loveckou, středověkou, primitivní, střelnou…prostě jakoukoli.

Rituálů transformace kluka v chlapa jsou na světě mraky. Původně jsme uvažovali o takovém malém, domácím – strávíme noc kdesi v Českém ráji, zahrabaní ve spacáku do listí někde pod skalním převisem. Večer se neumyjeme vůbec a ráno jen trochu v potoce. K večeři bude kotlík s něčím divokým (buřty z Lidlu?), k snídani borůvky a maliny. Budeme vzhůru dlouho do noci u ohně a budeme si hodně povídat nebo spolu hodně mlčet.

Pruhované triko a lejstra s sebou

Shoda náhod nám ale do cesty hodila jinou pěknou možnost. Děda Karel (70) už nějaký čas koketoval s možností splnit si klukovský sen o kadetském angažmá na historické plachetnici. Čerstvě měl za sebou svatojakubskou pěší pouť z Porta do Santiaga de Compostela, na které si vcelku osvojil i komunikaci přes nový mobil. Díky tomu si mohl tak trochu na tajňačku dopisovat s kapitánem Pepou, majitelem české repliky plachetnice z 18. století s romantickým jménem LaGrace – Půvabná. Loď v té době, tedy v dubnu 2020, kotvila už měsíc v přístavu Trapani na západním pobřeží Sicílie, protože Covid úplně zastavil veškerý turistický provoz.

Pepa sháněl každé ruce, včetně těch nezkušených, které by byly ochotné pomoct s údržbou a opravami dřevěného dvojstěžníku, než se moře lodnímu provozu znovu otevře. Trvalo nám asi 10 vteřin, než jsme propadli iluzi, že přesně tohle bude ta velká paráda pro Ondyho. Děda, táta a syn na moři. Týden dobrovolnické práce v přístavu a pak týden plavby volným mořem ze Sicílie na ostrov Elba. Romantika. Dobrodružství. Mužská energie.

Autem na Sicílii za dva dny

Rozhodnuto. Děda byl nadšený. Táta taky. Ondy říkal, že „dobrý“, tak proč ne. Bylo vidět, že kakao by si dal radši, ale už nás trochu zná a odpor nekladl…

Měli jsme kliku, že v Trapani byl právě jeden člen posádky (aktuálně kvůli koroně pilot bez práce) připravený na návrat do ČR, takže jako nejlepší (a v covidové době vlastně jediná) možnost, jak se k lodi dostat, bylo půjčení auta v Praze. To jsme zařídili vcelku rychle, protože turistů v hlavním městě bylo v té době asi jako empatie a slušnosti na Hradě, a tím pádem aut k půjčení tisíce na výběr. Půjčovnu sice trochu zaskočilo, že chceme neomezené kilometry, protože jedeme na Sicílii a zpět, ale i tak vše proběhlo hladce.

Pro cestu přes celé Rakousko i Itálii jsme připravili formuláře stažené ze stránek obou ambasád. Vyplnili jsme osobní data a jako účel cesty uvedli „práce na lodi LaGrace“. K tomu nám kapitán předem poslal potvrzení v angličtině, abychom při případné kontrole měli čím mávat. Mimochodem to byla pravda, což nás naplňovalo jistotou i trochou pýchy. Žádní podvratní turisti, ale námořní kadeti! Pracanti, dělníci, mořští vlci!

Rakouskem byl povolen jen transit bez možnosti přespat nebo dokonce jen zastavit k nákupu nebo odpočinku. Museli jsme tedy profrčet až na území Itálie, kde jsme koupili kus pizzy u okýnka, jednu Coronu na zdraví, přespali a další den zase sedli do auta.

Coronou proti koroně…

Cesta proběhla až k trajektu z italské pevniny do Messiny na Sicílii naprosto hladce a bez jakékoli kontroly. Už jsme se „báli“, že pilné studium italsky psaného povolení transitu přijde vniveč. Zpestření nám konečně připravili až karabiniéři bezprostředně před naloděním na trajekt. Nakonec jsme čekali víc než 2 hodiny na to, až si nás postupně přijdou všichni prohlédnout, zjistí, že se s námi italsky (a my s nimi anglicky ani německy) fakt nedomluví, a že Ondymu sice ještě nebylo 15, ale i on má potvrzení o práci na lodi a navíc i vícejazyčný souhlas jeho matky s cestou. Scénář byl vždycky dost podobný:

  1. Přišel urostlý kluk v padnoucí uniformě, se slunečními brýlemi a drsným výrazem ve tváři. Spustil italskou smršť dotazů.
  2. Vrazili jsme mu do ruky papíry – italský formulář z ambasády, anglicky psané potvrzení od kapitána a naše pasy.
  3. Studoval a kroutil hlavou. Postupně si nás všechny prohlédl.
  4. Odešel za mrňavou blonďatou šéfovou opřenou o služební Alfu Romeo.
  5. Dostal vynadáno.
  6. Vrátil se zpět a zkoušel na nás další lekci italštiny.
  7. Po našem krčení rameny odešel a jelo to celé nanovo, jen s jiným policajtem .
„Co s nima?“ – banda karabiniérů na poradě s drsnou šéfovou…

Samotný trajekt byl pak otázkou asi 20ti minut a po změření teploty už na sicilském břehu jsme mohli konečně vyrazit směr Palermo a dál na západní pobřeží.

Už za noční tmy jsme celí natěšení zaparkovali na nábřeží přímo u našeho pirátského korábu. Černožlutá kráska, řekl by si člověk asi znovu i dnes, po nějaké době sladkého zapomínání…

Poučení první: Když se řekne „čtrnáct dní“, neznamená to vždycky dva týdny

Časový plán byl jasně daný. Po vstupu na italské území se na nás vztahovala povinnost dodržet 14ti-denní karanténu. To v našem případě znamenalo, že nesmíme ani na krok opustit loď. Mentálně jsme byli připraveni na to, že první týden strávíme jako nic prací na lodi a druhý už si odkroutíme plavbou podél pobřeží směrem na Elbu. Pohoda.

První ráno jsme po noci na hodně skromných postelích v ještě skromnější kajutě v klidném tempu posnídali se stálou posádkou čítající kapitána Pepu, jeho partnerku Romču a strojníka Lukáše. Pak jsme dostali první zásadní úkol – demontovat parádní dřevěné kormidelní kolo, protože někde kolem něj zatéká do podpalubí, a po přetěsnění podlahy ho vrátit na místo.

Výměna kormidelního kola vypadala zkraje lehce dramaticky…

Z práce na pár hodin se nakonec vyklubal průšvih na několik dní, protože byl celý podstavec kola nejen přilepený a na závitové tyče připevněný, ale taky bohužel zadlabaný do paluby. Než jsme na tohle přišli, strávili jsme hodiny pokusy všechno co nejméně poškodit a zároveň opravit, co bylo potřeba.

Čas plynul. Počasí bylo parádní a sem tam prošla po břehu pohledná italka, tak co…

Po prvním týdnu jsme definitivně pohřbili naději, že nás kapitanát pustí na moře. Kromě toho jsme samozřejmě potřebovali, aby dorazilo i další pár rukou z Česka. Pořád ještě dost „analogový“ dvojstěžník se v šesti lidech obslouží hodně špatně, natož s kadety, jejichž maximum znalostí o plavbě na moři končí veslováním s pramicí na Vltavě.

Druhý týden jsme tedy pokračovali v práci. Sítě na záchranné vesty, obroušení a natření kormidelny, armatura pro chlazení generátoru. Došlo i na práci „ve větvích“, tedy na ráhnech ve výšce třeba 15-18 metrů, což pro mě osobně bylo hodně přes dosavadní maximum. Výšky já prostě nerad a byl jsem Neptunovi fakt vděčný, že nám dopřál i v přístavu klidnou hladinu.

Poučení druhé: Vysvobození může být někdy pěkný opruz

Dva týdny u moře na Sicílii v teplotách ke třiceti stupňům zní skvěle. Se zákazem vycházení už to ale není zas až tak cool. A my jsme vážně celé dva týdny neudělali krok mimo palubu. Koupání je v přístavech zakázané a přímo naproti nám měla molo pobřežní policie. Smočit se v moři bylo tedy vždycky otázkou maximálně vteřin a pokaždé až za tmy. Třetí týden a novou naději na vyplutí jsme tedy vyhlíželi jak malé děti Ježíška.

Po dvou týdnech už člověk prostě není duševně osvěžen 🙂

Bohužel se situace s covid-omezeními nijak nezlepšila a kapitanát nám dokonce nedával moc naděje ani na týden čtvrtý. Peklo…

Jako vysvobození bylo v téhle mizérii ukončení naší dvoutýdenní karantény. Konečně jsme tedy mohli vypadnout alespoň do města a na krásnou túru do historického městečka Erice na vysokém kopci nad městem. Dali jsme si všude všechno. Zmrzlinu, Ondyho oblíbený žlutý meloun, kafe, dort, zase kafe, pivo, krevety, chobotnice, víno, ještě kafe… Po dvou týdnech těstovin na sedmero způsobů (rozuměj s olejem nebo bez) to byl balzám. Dokonce jsme mohli nakoupit vepřovou krkovici a hovězí, takže děda si posádku získal počinem v Itálii nevídaným – vepřo-knedlo-zelem a španělským ptáčkem s rýží. Když upekl Ondymu v den narozenin ořechovou dědovku, vypadalo to, že ho Pepa z lodi už nikdy nepustí.

Třetí týden pořád v přístavu. Přijelo alespoň další osazenstvo, se kterým už bylo možné rozbalit na břehu nové plachty a začít je navazovat na ráhna. Řeknu vám, že jsem lana viděl (a v rukách cítil) i ve spánku. O všech těch gasketách, otěžích, kasounech a kasalnicích se mi nějaký čas zdálo každou noc…

Zkrátím to. Čtvrtý týden jsme vypluli! Tedy nejdřív jsme museli vstát v 5 ráno kvůli blížící se bouři a pak se stejně zasekli asi na dvě hodiny v přístavu, protože nešla za boha vytáhnout jedna z kotev, která za ty dva měsíce stání úplně zarostla na dně do bahna. Museli jsme jí urvat a odepsat.

Jinak ale bylo samotné vyplutí neskutečná událost. Sice na motor, protože manévry s dvojstěžníkem na plachty v přístavu by znamenaly zase brzký konec, ale konečně jsme čechrali hladinu moře…

Poučení třetí: Vždycky se stavět zády k větru, kurňa!

Nadšení vydrželo dědovi asi hodinu, mně dvě a Ondymu tak tři. Pěkně popořadě. Zpětně se omlouvám kapitánovi, že jsem si tak nějak instinktivně blbě vybral nejdřív levobok na návětrné straně. Snažil jsem se to okýnko (naštěstí zavřené!) do kapitánské kajuty poctivě opláchnout hadicí a zbytek určitě později sezobali racci. Ale i tak – promiň Pepo. Už to neudělám, to si piš!

Služba na kormidle patřila k těm lepším. Odehrávala se totiž na palubě, kde se mořská nemoc snáší líp. No a taky je to na krok blízko k zábradlí…

Služba na kormidle od 4 do 8 ráno v lijáku, větru a teplotách snad jen trošku nad nulou je pro někoho, komu je vážně bídně, hodiny nejedl a nepil a navíc stojí na palubě takového korábu úplně poprvé v životě, opravdu zážitek. Nezapomenutelný, intenzivní.

Někde tady se stal Ondy mužem. První z nás tří se dal do druhého dne dohromady, trochu se najedl a chodil nás s dědou podporovat i občerstvovat na palubu. Když ne jídlem a pitím, tak alespoň vtipem a svojí nově nabytou silou i nadhledem. Někdy kolem třetí odpoledne, v květnu 2020, na západním pobřeží Itálie jsem v synovi získal nejlepšího kamaráda. Kamaráda, který mě podrží, když je mi fakt mizerně. Nesoudí, neřeší, pomůže a obejme. I tu bradu utře…

Poučení čtvrté: Zkusit se má všechno

Ještě ten den jsme se mohli rozptýlit hejny delfínů, kteří nás sem tam doprovázeli, starou želvou, která se najednou objevila a stejně tak zmizela, nebo úžasným světélkujícím planktonem v noci kolem lodi. Všechno jsou to malé přírodní zázraky. Energie, která z života v moři sálá, je nekonečná a čistá. Pohyb delfínů ve vodě je neskutečně baletní, elegantní a sebejistý. Člověk je tady hostem a musí mít respekt a úctu…

Foto: www.sarkafoto.info
Foto: www.sarkafoto.info

Celkem jsme pluli pět dnů z nichž cca čtyři a tři čtvrtě jsem se modlil, abychom už přistáli, sedli do auta a už se nikdy nevrátili. Krásné přístavy, skvělé jídlo i pití v restauracích s výhledem a dokonalé počasí s koupáním v průzračné vodě si budu taky pamatovat. Až se mě ale někdo bude ptát, jestli bych mu tohle dobrodružství doporučil, minimálně uhnu pohledem. A když bude hodně kamarád, zapřísahám ho, aby se spokojil s pěknou fotkou a představou o romantické plavbě plné zpěvů a tanců i pitek dobrých rumů s partou správných chlapů a mořských panen. Mně v paměti zbývá (připouštím, že trochu nespravedlivě) spíš smrad z nafty a oleje v podpalubí, záchody sdílené s bandou chlapů a chlapen, k jídlu těstoviny s těstovinami a houpání. Pořád a všude. Ráno, v poledne, večer i v noci…

Přes to všechno – nám třem, dědovi Karlovi, mně i Ondymu, celá tahle cesta dala skvělou příležitost zažít to spolu. To už nám nikdo nevezme a všichni si to budeme (z různých důvodů) dokonale pamatovat. Už nikdy víc, ale upřímné a velké DÍKY za to…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *