Velké plány o cestování a…zatím prd…

Tak předně si musíme přiznat, že plánování fakt není naše silná stránka. Tedy zejména ne moje, žena je na tom o poznání líp, ale i ona je teď překvapená (a samozřejmě i zklamaná) z toho, že cestování, takové to s velkým „C“, se zatím nekoná. I když na CESTĚ i tak jsme…

San Marino – Nevím už, co se řešilo, ale hádám, že šlo o nějakou koninu. Jako vždycky…

Ten náš rozhodující Silvestr 2016, kdy jsme s nadšením objevili život a začali uskutečňovat sny o něm, už pomalu mizí ve skoro zapomenutém dávnověku. Záměr žít na cestách v karavanu prostě nevychází. Zatím. A důvod je přitom trochu kuriózní, chlupatý, dnes patnáctiletý.

Když jsme prodávali dům a kupovali obytný přívěs, bylo našemu čokoládovému labradorovi Torpovi 13 let. Měl už bílé vousy kolem tlamy a za klackem běžel naposledy tak rok zpátky. Prostě to byl už tenkrát stařík, i když s každou piškotkou zázračně mládnul a přinutil svoje těžké pozadí k něčemu, co by se s jedním okem přimhouřeným dalo přirovnat k běhu. Měli jsme ho i v té době samozřejmě moc rádi, stejně jako ho máme dneska, bylo to naše nejstarší děcko, o rok dřív narozené, než Ondy. Věděli jsme ale, že s námi zkrátka nemůže být věčně a podle toho i plánovali. No jak jsem říkal prve, plánování prostě není naše disciplína…

Torp – 15 let. Je to pašák, všechno přežil, má nás rád a my ho máme taky rádi…

Torpísek letos oslavil patnáctiny 🙂 Přes jeho potíže se vším možným a dvě poměrně nepříjemné operace (z nichž jedna proběhla nedávno a byla už vážně vážná) mi ten hafan teď leží u nohou a spokojeně odfukuje, protože tady na chalupě rodičů v Krkonoších, kde teď trávíme víc času než dřív, se příjemně ochladilo a líp se mu tu dýchá. Zadek zvedá složitě a s úsilím všech jeho zbývajících sil, ale jak zavoní cokoli od vypečeného rohlíku po kuřecí vývar, obrátí se směr otáčení Zeměkoule, čas plyne opačně a za patami nám proudí vzduch od vrtícího se ocasu.

> Test života v karavanu proběhl v Itálii na podzim 2018 <

Chvíli jsme si mysleli, že s námi Torp prostě bude jezdit a uvidíme. Pokud by byl mladší a snášel změny prostředí líp, nějak by to zorganizovat šlo. Nebyli bychom první ani poslední, kteří cestují se psem, to se ví. Jakmile jsme ale vyrazili mimo domov a neměl kolem sebe všechno tak, jak byl zvyklý, nebyl to on. Nespal, byl smutný, dýchavičný, občas dezorientovaný. Prostě to nešlo. Jeho jistotě určitě nepřispívá ani to, že už pár let neslyší, takže se snaží nás mít všechny pořád na dohled.

Mimo sezónu jsme byli na sběrném parkovišti úúúúplně sami, zdarma a cca 30m od pláže.

Náš „caravanlife“ se tak zatím odkládá a omezuje na sporadické kratší výjezdy, které nám dovolí hlídání Torpa rodiči. Díky nim jsme měli možnost alespoň lehce ochutnat medicínu, kterou jsme si pro sebe přichystali a vyjet v září a říjnu 2018 na cestu po severní Itálii. Byl to sice ostrý test, ale na druhou stranu jsme vlastně celé ty tři týdny nevystoupili z režimu „dovolená“ a nenakoukli tak do režimu „život a obživa“. To, na co se mimo jiné těšíme, tedy nějaká soběstačnost mimo naší komfortní zónu, v cizím jazyce, v cizím prostředí a třeba i více či méně odlišné kultuře, se zatím neodehrálo. V Itálii (a cestou i v Německu a Rakousku) jsme byli prostě klasičtí turisté. Zvyklí stihnout všechno za týden pobytu jsme hltali všechny krásy u Lago di Garda, v Pise, Veroně a Florencii i v Římě a cestou zpět ještě v San Marinu, Rimini a ve Vídni.

> Jde to. A vůbec to nedře! <

Jestli to pro nás mělo a dál má nějaký smysl, tak rozhodně ten, že jsme si potvrdili tři věci:

  1. V karavanu se dá plnohodnotně (a radostně) bydlet a žít, zvlášť, když cestujete do zemí s teplým podnebím a v termínu, který Vám dovolí trávit většinu času venku. Jestli pro nás vnitrozemce bylo něco opravdu cool, na co budeme strašně rádi vzpomínat, tak to byla procházka kdesi (už fakt nevíme, kde to přesně bylo) po pobřeží moře ve vlhkém písku mezi mušličkami a schránkami krabů, šumící vlny, vánek a sem tam rybář. Parkovali jsme na v tuto dobu už úplně opuštěném sběrném parkovišti asi 30 m od moře. Klid, pohoda, relax. Nic dalšího. Hráli jsme poker, při vaření v karavanu koukali na „Slunce, seno“ a pořád se smáli.
  2. Jsme spolu rádi a „ponorková nemoc“ není náš problém. Rádi spolu mluvíme a to i když nejde o věci vyloženě příjemné a je např. potřeba vyřešit nějaký problém nebo konflikt. Ten, kdo cestuje OPRAVDU, tzn. je na cestách ve dvou, třech, čtyřech…třeba rok dva, se možná právě pleská do stehen, slzy smíchu mu máčí tváře a posmívá se: „Jo jo, jen vydržte. To přijde…“. Možná. Možná se ale taky plete. Potvrdili jsme si, že vztahy v rodině, v té nejužší entitě rodiče/partneři + děti, jsou to, co má smysl řešit, věnovat tomu čas i energii a ono to pak funguje. Všechno ostatní s tím jde ruku v ruce jakoby samo.
  3. Cestování je ŽIVOT! Chceme cestovat, musíme cestovat! Je to to, co nás jako neviditelná ruka pořád táhne někam ven, mimo domov. Venku je strašně zajímavých věcí a lidí, které bez cestování prostě nepoznáme. Máme potřebu využít každou možnost vypadnout z naší zaprděné vesničky (žijeme v menším městě okresního typu, ale optikou celého světa to není nic většího než vesnice) a objevit to, co mnoho před námi už objevilo. Ale my ještě ne a nechceme si o všech těch krásách jen číst. Potřebujeme je vidět, zažít, ochutnat a cítit.

> Cestování je pro nás synonymem svobody a ta nám v našem životě před změnou (CESTOU), na kterou jsme před těmi třemi lety nastoupili, nejvíc chyběla. <

> A co učení doma? <

Protože o cestování ta naše CESTA zatím moc nebyla, jsme zatím holt víc homeschooleři než worldschooleři. Učení doma je velká a dobrá zkušenost. Kdo nevyzkoušel, nepochopí a možná má stejně zbytečné strachy, jako jsme měli na začátku i my a především naše okolí. Změna proběhla především u nás – už se toho nebojíme a víme, že domácí učení vede k cíli, jen to není tak pohodlné, jako když dítě odevzdáte vzdělávacímu zařízení a ono se tam nějak vzdělá… Ehm. Tedy vlastně spíš vzdělává. Mno… Tedy přesněji řečeno tam prostě chodí a na konci roku tam na chvíli chodit přestane. Tak to alespoň probíhalo u Ondyho. Chodil a chodil. To bylo celé.

Sirmione, Lago di Garda – I Luky si cestou vyzkoušel homeschooling 🙂

Rozhodně to není tak, že bychom z něj za ty dva roky, co se učí doma, udělali my (nebo udělal on sám) všeobjímající encyklopedii znalostí. I kdyby to šlo (jako že jsem přesvědčený, že to nejde), tak na to kašleme, o tom život není. Největší benefity domácího učení se projevují mimo učení. Ondy je bezprostřední, vnímavý, mnohem (!) samostatnější, veselejší, rád čte, používá angličtinu se slušnou samozřejmostí. Pořád ještě bojujeme s nechutí k učení, ale jsou to vždy jen ty okamžiky, kdy my sami sklouzneme ke stylu, který nám vštípila škola. Jakmile opustíme dogma, že učení je intenzivní proces vštěpování informací do paměti, jde to všechno líp. Objevujeme pořád něco nového na YouTube, jsme pořád častěji v knihovně (teď čte Ondy knihy od Stevena Hawkinga) a diskutujeme. Jo. Mluvíme spolu vážně pořád, o všem a všude. Nejsme nadšení cyklisti, jako hodně rodičů a dětí v našem okolí, ale o to nadšenější jsme chodci, což má výhodu právě v tom, že během pěších cest po Krkonoších, po Brandýse a okolí nebo třeba Římem a Vídní stihneme teoreticky vyřešit i důsledky zrychlování částice, která se pohybuje rychlostí 2c (tedy dvojnásobnou rychlostí světla)…

Je to zkrátka CESTA a my jsme rodina na CESTĚ…


Itálie září-říjen 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *