Homeschooling – první přezkoušení

V domácím učení jsme nováčci. To se ví. Ale máme za sebou první konkrétní zkušenosti s principy takového způsobu vzdělávání. A máme za sebou také první přezkoušení a tedy i vysvědčení. Zatím doma panuje nadšení…

Ondy už není od září 2017 školák ani student, ale „domškolák“ (nebo světověji „homeschooler“). Jak nejistě a bázlivě jsme začali, tak pevně a s radostí si to teď užíváme. Ještě před pár měsíci nám chodil domů bledý unavený kluk plný mindráků a šrámů na duši z přístupu zejména pančelek na matiku a dějepis. Teď máme doma rozjásaného puboše, se kterým na procházce řešíme čtvrtý rozměr a slovní hříčky v angličtině. Samostatnější, sebevědomější a hlavně VESELEJŠÍ. Ondy fakt rozkvetl. Jen psát všemi deseti pořád neumí…

Strašně rád zapomínám špatné věci. Tedy rád… Ono to jde tak nějak samo, což je asi dobře pro mou psýché, ale na druhou stranu to původcům špatných zážitků tak úplně nepřeju. Myslím, že by si taky zasloužili trochu toho negativního prožitku, když už ho nadělili nám a hlavně tomu klukovi, který se neprovinil ničím jiným, než tím, že ho nezajímají jejich dogmata a strojově předkládané informace k zapamatování. Ale asi to tak má být. Držet v sobě zášť by stejně škodilo jen nám… S odstupem zmíněných pár měsíců už si tím pádem zas až tak barvitě nevybavuji pocity, které jsem měl, když jsme doma po večerech řešili přiblble zadané nic neřešící úkoly a mizerné známky ze psaní všemi deseti (heh!? proč???) v předmětu nazvaném vtipně „informatika“ (heh!? na druhou).

Naše první „homepololetí“ jsme strávili sledováním skvělých dokumentů na YouTube, na výletech po přírodních a kulturních památkách (zatím jen v tuzemsku, protože jsme až do konce roku ještě opravdu intenzivně pracovali na přestavbě našich pracovních povinností), na kroužcích pořádaných mnoha různými organizacemi, na chalupě rodičů v Krkonoších, v karavanu. Ale vždycky hlavně spolu…

Skype hodiny ano, ale…

Díky možnostem naší kmenové školy v Březové se Ondy zapojil do Skype vyučování ve své třídě a byl tak i v kontaktu s „tradiční“ výukou. Tradiční v tom smyslu, že zde jde o klasický přednes výkladu vyučujícím směrem k žákům. Vnímáme to jako jakési zpestření naší domácí snahy a zároveň i jako možnost zpětné vazby pro nás „homeučitele“ díky níž víme, jak si tak asi stojíme v průběhu školního roku. Naše domácí vzdělávání na tom ale nestojí. Ondy při pasivním sledování takto podaných informací padá zpět do školního stereotypu a nudy, a výsledek je nakonec zase trochu známá apatie. Není prostor pro diskusi, odbočení od tématu apod., což je naopak typické pro naše pojetí domácí výuky – začneme tématem z fyziky a skončíme u obratlovců žijících v jižní Americe.

Každopádně jsme ale i za tuto možnost moc vděční! Škola má Skype hodiny technicky zvládnuté – v některých hodinách je sdílena virtuální tabule, kde děti myší spojují správné dvojice slov, doplňují výpočty nebo správný tvar. Je to vcelku osvěžující pocit, že nejsme nutně vázaní na jedno místo a můžeme Skype rozjet i kdekoli na cestách. Ale nepovažujeme rozhodně tenhle způsob učení za nezbytný pro praktikování homeschoolingu.

Ach jo, to portfolio…

V průběhu pololetí jsme měli zpracovávat tzv. portfolio. Je to soubor prezentací v Power Pointu, fotek, videí, dokumentů a obrázků mapujících naší průběžnou „práci“ v souladu se školou stanoveným plánem vzdělávání (tzv. okruhy přezkoušení).

Měli jsme… Mno…

Tak víte jak…

Průběžně jsme něco rozdělali, ale dopracovávali to celé do finální podoby až bezprostředně před přezkoušením, kdy mělo být odevzdáno. Ani jeden v sobě nemáme tu kázeň (či jak to nazvat), která by nám velela: „Piš, vkládej, práskej bičem, protože termín se blíží!“. Z výletů jsme si tedy vždycky přivezli krom zážitků a vzpomínek i nějaké ty fotky, případně sem tam video. Když bylo už třeba, skočil Ondy na Power Point a udělal několik slidů (škola mluví o minimu deseti na každé zvolené téma). Co se alespoň ukázalo jako pozitivní průvodní jev je to, že si psaním textů Ondy jednak lépe osvojoval gramatiku a druhak se zlepšil v psaní. Všemi třemi 🙂

Letos jsme dělali třeba prezentaci o nejznámějších sopkách v Evropě…

Kromě portfolia je k přezkoušení také třeba poslat (formulářem on-line) návrh vzdělavatele (tedy v našem případě mně a ženy) na vysvědčení . To znamená, že jsme si sedli a sami střízlivě usoudili, jak moc máme Ondyho rádi a v kterých předmětech ho vystavíme motivujícímu pocitu neúspěchu v podobě čtyřek a kde velkoryse nastavíme laťku na trojku s vykřičníkem…

OK, trochu kecám 🙂 Vybrali jsme předměty, kde sami víme, že není podstata Ondyho zájmu a ty hodnotili dvojkou, ostatní pak jedničkami. Součástí bylo také slovní hodnocení každého předmětu, kde jsme si sami zrekapitulovali, co se povedlo a co nám zbývá vylepšit do konce roku. Nebolelo to, bylo to za chvíli hotové a i pro nás docela přínosné. Svoje dítě znáte a víte, kde má reálné hranice možností vzhledem k aktuálnímu věku, resp. stupni mentálního i fyzického vývoje. Nesrovnáváte s nikým jiným „ve třídě“, ale jen a pouze s tím, jaký byl stav na začátku a teď na konci. Pokud je tam progres, super. Pokud není, Eifellovka nespadne ani Země se nezatočí naopak a jede se dál…

Jde se na přezkoušení!

V lednu jsme ukončili první pololetí tzv. přezkoušením. Je to nástroj školy, kterak ověřit, že se děcko opravdu vzdělává a také dosahuje požadovaných výsledků. To nám zní sice dost hrozně (kašleme na výsledky dosažené na „cvičišti“, podstatné je stejně až „bojiště“), ale je fakt, že dokud je systém postaven na principech panujících ve školských zařízeních, pak asi není mnoho možností posoudit kvalitu domácího vzdělávání a obhájit si jeho opodstatněnost.

Na přezkoušení se lze v březovské škole objednat on-line pomocí rezervačního systému spuštěného pár týdnů před samotnými termíny. Vybrali jsme cca polovinu ledna, abychom si v pohodě užili Vánoce a Nový rok na horách. Sešli jsme se společně s mnoha dalšími „březovskými“ v Praze ve Vodičkově ulici a než se rozkoukali, šel si Ondy sednout k prvnímu z učitelů… Začalo přezkoušení ze zeměpisu…

„Ahoj Ondy, tak čím začneme. Tady je mapa. Víš třeba, kde najdeš Austrálii?“

Nakukuju do místnosti, kde sedí další tři učitelé a s nimi zkoušené děti. Všichni vypadají naprosto v pohodě, klidně mluví. S úsměvem. Jen Ondy zatím mlčí…

Do prčic! Vždyť my dělali Ameriku a Afriku? Nechápu? Cože? Ondy dělej! Řekni už něco…!

Za pár minut už jsem neposlouchal. Ven na chodbu bylo slyšet stejně vcelku houby a ničemu tím nepomůžu. Ale nervozní jsem byl, to jo. Po cca hodince jsme dostali Ondyho zpět, v dobré náladě a celého. Říkal, že to bylo super, že ho to bavilo… Hmm… Si nepamatuju, že bych to kdy byl řekl, když jsem odcházel s propocenou košilí a pocitem totálního podčlověka od tabule, ale tak každý jsme jiný, že.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *