Domácí (m)učení dětí na cestách. Půjde to?

Proč jsme se rozhodli pro domácí učení, tedy homeschooling? Důvodů je, jako ve všem našem konání, víc, ale shrnout se to dá vcelku snadno: DO HÁJE CO TO JE V ČESKU ZA ŠKOLY???

Až vylezeš, tak si na Tebe posvítim...
Až vylezeš, tak si na Tebe posvítim…

V tuto chvíli máme školou povinného jen jednoho „rebe-love“ kluka, staršího Ondyho. Luky je aktuálně předškolák a těží (jako zatím celý svůj život) z toho, že všechny pokusy o správné vzdělávání odnesl starší brácha.

Moje „rebe-love“ žena říká, že Ondy je náš anděl. Ne snad, že by mu přisuzovala nebeské schopnosti nebo ji pernatými výrůstky ze zad šimral pod nosem. Je to ale kluk, který se od narození statečně potýkal s překážkami a nám tak dával (a dál dává) nové životní zkušenosti, které spousta lidí prostě nedostane. Narodil se s vadou levé nohy (Pes Equinovarus je vrozené vpáčení kotníku), která pro nás znamenala dva roky každodenního perného cvičení Vojtovy metody za ukrutného pláče často obou účastníků (cvičence i cvičitele), každých 14 dní dojíždění do Motolské nemocnice pro novou sádru na celou nožku, první operaci v 11 měsících života, druhou pak v pěti letech a zatím poslední v jeho osmi. Logicky jsme to jako nezkušení rodiče (a kdo je jako u prvorozeného děcka zkušený, že) dost prožívali, ale co to dělá s tím drobkem uvnitř, můžeme dodnes jen hádat. Výsledkem slušně napravené vrozené vady je u nás dnes slabounké lýtko (dle lékařů běžný důsledek, který je možné jen esteticky kompenzovat v dospělosti pomocí silikonového implantátu) a nutnost větší péče o kvalitu bot, držení těla a pohybové aktivity.

Do státní školky šel Ondy s lehce pozorovatelným hendikepem, právě tím nevyvinutým svalstvem na lýtku postižené nohy i celkově slabší konstitucí.

„Na vrcholový sport to nebude, ale jinak se ničeho nebojte“, slyšeli jsme od našeho ortopeda. Jenže… Ona se taková věc těžko odehraje jen na povrchu, že. Ondy byl v té době citlivý kluk, se silnějším vztahem převážně k mamce, která s ním cvičením i další péčí (masáže nožky, mazání jizviček po operacích i samotným pobytem v nemocnici) trávila nejvíc času. Když pak přišel do spárů „paní Herodesové“ (líp se té „učitelce“ fakt říkat nedá), těžko si mohl školku užívat. Nechci to ani popisovat, ale doufám, že se ta ženská dnes už smaží v pekle. A to mělo pokračovat i na základní škole…

Státní základní škola v našem městě. První třída, super paní učitelka, která měla děti jako svoje vlastní. Prostě taková ta „mamkačitelka“, kterou byste si asi pro své děti přáli. Jenže přišlo nařízení, že pedagogičtí pracovníci musí mít jakési obrmegaultra vzdělání a nestačí jim 30 let dobré praxe a skvělé výsledky i vztahy s rodiči a jejich dětmi. Zkrátím to – výpověď, nejdřív záskok, potom nezkušená paní učitelka, se kterou si nakonec ale děti po čase také bezvadně sedly a která následně otěhotněla a odešla, další záskok, tentokrát paní učitelkou povolanou ze zálohy (z důchodu), její staré despotické metody, naprosté nepochopení pro jinakost některých dětí, křik v hodinách… A pak naše rozhodnutí, že s druhým stupněm půjde Ondy, který se jeví jako chytrý a zvídavý kluk, na osmileté gymnázium, abychom se tomuhle v dalších letech vyhnuli a dali mu víc podnětů i možností se rozvíjet.

Od září 2016 do nynějška je v primě, tedy v prvním ročníku jeho druhé školy. Opět státní. Nejsem odborník, vidím to jen jako rodič „z druhého břehu“.

> Ale do háje…urghhhhh….hmmmmmáááá!!! <

Když se chceš učit, nejsou nohy potřeba...
Když se chceš učit, nejsou nohy potřeba…

Potíže začaly záhy po nástupu. Ondy není stavěný na tempo ani na výkon. Je to prostě kluk, který strašně rád věci zkoumá, diskutuje o nich a prezentuje výsledky „bádání“. Hledá příčiny, důsledky, pochybuje o výsledcích a nachází pro to argumenty. Byli jsme školou donuceni k návštěvě psychologické poradny, která uvedla, že to není žádný posledníček ani hlupák, ale naopak šikula, který potřebuje víc podnětů a méně opakování a rutiny. Jinak je otrávený a dělá chyby. Frontální způsob výuky v kolektivu více než 30 dětí (!) se tak logicky ukazuje jako slepá ulička. Přestože se postupně většina učitelů dokázala s jeho povahou sžít, někteří ji dokonce oceňují jako přínos pro kolektiv, protože umí podrobnostmi svých vědomostí hodinu obohatit, přetrvávají problémy v matematice. Paní učitelka se narozdíl od svých kolegů nedokáže smířit s tím, že Ondyho pozornost je podmíněná zaujetím pro věc, pro řešení problému. Bohužel je předpokládáno, že příklad se bude řešit, protože to prostě bylo přikázáno. Teď hned, jednotným postupem a hlavně rychle. Hotovo, šmitec!

Nemáš?

Nestíháš?

To jsi ale hlupák co? Podívej, ostatní jak pěkně píšou.

A ty nemáš ani zadání co? Si to nestih‘ viď? Hmmm, smůla…

> Myslím, že kdybych v té třídě mohl být jako muška jenom zlatá, i přes svoji výrazně mírumilovnou povahu bych někomu ublížil… <

Aby bylo jasno, nejsme skutečně žádní ambiciózní rodiče, kteří svoje dítě staví na piedestal a nekriticky si ho hájí jako toho svého na začátku zmíněného andílka. Nikdy nesklouzneme k tomu, abychom ve škole dělali „bugr“ a křičeli na učitele nebo vedení školy, že se našim individuálním požadavkům přizpůsobí, jinak jim zatopíme na Facebooku a na školní inspekci. Umíme pochopit, že školský systém je v ČR prostě nějak (asi špatně?) nastavený a i při nejlepší vůli dobrého pedagoga něco v něm změnit to nejde tak snadno, jak bychom si přáli. Na druhou stranu je potřeba říct, že jsme už vyvinuli slušnou aktivitu, aby se situace v matematice zlepšila a výsledkem je…nic… Paní učitelka si vyloženě užívá, když si Ondy nestihne zapsat zadání úkolu nebo písemné práce a s gustem ho „včas“ smaže z tabule. Před tím se nezapomene zeptat, jestli ho mají všichni napsaný. Ondy se přihlásí. Asi má krátkou ruku. Je to pryč.

Jak byste to nazvali Vy nám můžete dát třeba do komentáře pod článkem. Já tomu říkám šikana učitelem…

To je ale skutečně jen jeden příklad z mnoha, které nás vedou cestou ke vzdělávání doma, resp. v našem případě na cestách karavanem po Evropě. Slibujeme si od toho, že budeme volit individuální čas, délku trvání i intenzitu učení, budeme si vybírat místa a způsoby, jak děti učit a to společně i přes jejich velký věkový rozdíl šesti let. Nic si neidealizujeme, víme, že budeme někdy otrávení, unavení a třeba i zklamaní z toho, že se nám nedaří tak, jak jsme si plánovali. Ale víte co? Máme to ve vlastních rukách a to je skvělý pocit a příležitost. Máme možnost ty děti vést, dát jim co možná nejvíc podnětů a zároveň volnosti v rozhodování, co je pro ně aktuálně zajímavé. Oba kluci jsou naprosto v pohodě v socializaci s jinými dětmi, dokonce bez ohledu na případnou jazykovou bariéru, což jsme si mohli párkrát ověřit na dovolených, kde po pěti minutách oťukávání lítali s německy, anglicky a španělsky mluvícími vrstevníky po horách a plážích a řvali na sebe „Gotcha!“. Vůbec se o ně nebojíme…

Nemáme žádné zkušenosti. Nemáme pedagogické vzdělání. Máme ale svoje děti rádi a dobře je známe. Víme, že si za vzděláním sami jdou, jen někdy jinudy a jindy, než by si přála (resp. než dle osnov musí) paní učitelka. Proto jdeme do rizika/příležitosti homeschoolingu.

Co Vy? Jakou máte zkušenost nebo radu? Budeme rádi za Vaše komenty pod příspěvkem nebo na našem Facebooku

6 komentářů u „Domácí (m)učení dětí na cestách. Půjde to?

  1. Výborně napsáno. Jsem sice ještě bez dětí, ale školnim systémem jsem si prošel taky, jako asi většina z nás, a jsem s vámi zajedno.

    Ta paní učitelka dle mého nedopouštěla šikany – já to nazvu přírodněji, byla to KRÁVA! 😀 Ovšem z hlediska vhodných terminologií máte pravdu. 🙂

    1. Díky za podporu. Je fakt, že se na problém člověk samozřejmě podívá z jiné perspektivy až ve chvíli, kdy to sám řeší. Pokud to ale vidíte už teď, ještě bez dětí školou povinných, máte Vy (a právě Vaše děti) obrovskou…OBROVSKOU výhodu. Z českých státních škol jsme zatím velmi zklamaní.

  2. Jo jo smutné a především k zamyšlení. Jedna učitelka super a potom natrefíš na druhou, která by tuto práci neměla vykonávat. Bohužel smutná realita.
    Taky s tímto bojujeme, máme dvojčata 5 let a bojím se již teď, co a jak se ve škole naučí a s čím nakonec přijdou. Již předem uvažujeme o učení na dálku, což umožňuje více škol.
    Zvláště po zkušenostech z jedné nejmenované školy, kde díky rodičům co mají peněz nazbyt a dětem dávají 1.000 kč kapesné týdně se zcela běžně projevuje raním aroma trávy před školou a později o přestávce děti, které mají nosánky řekněme od moučkového cukru už na ZŠ. Po mém upozornění jednoho z rodičů aby lépe kontroloval svého potomka, mi bylo sděleno, abych se staral o sebe. Dítě skončilo na léčení a posléze po dovršení 18 let již chlapec seděl kvůli napadení. Ale byl jeden z hlavních, který inicioval ostatní ke koštu. V té době jsem naštěstí ještě děti neměl, ale i tak mně to přimělo k obrovskému zamyšlení a svým způsobem dost poznamenalo. Při představě, že byť jedno dítě ve třídě bude mít takové možnosti, jako zmiňovaný chlapec, tak už teď se bojím koho všeho přesvědčí k alespoň jednomu koštu.
    Na druhou stranu se snažím všude ptát a porovnávat a je pravda, co mi řekla jedna paní učitelka. Nikdy nenaučím své dítě tolik jako cizí osoba, ten přístup je diametrálně odlišný. Ona jako učitelka s tím má stejné zkušenosti, raději předá holku kolegyňce, kterou dítě respektuje úplně jinak a nedovolí si k ní to, co k rodičům. Já to již pozoroval na lyžích nebo v kroužcích co kluci navštěvují. Nedokážu říct přesně proč, ale od cizích se děti učí lépe a jak říká paní učitelka, soutěžení a zdravá ješitnost vede dítě k lepším výsledkům.
    Nic méně, raději budu dětem věnovat více času, než abych později řešil jak dítě odnaučit nešvarům moderní doby. Nemusím snad připomínat, jak naše mládež dokáže vymýšlet
    různé hry k trávení času, jako vylézat na vagony a posléze dostat el. výboj.
    Bojím se toho právem, neboť se s těmito úrazy běžně setkávám, proto ten strach.
    Každopádně držíme palce a pomalu plánujeme prožít život podobně co Vy
    s DĚTMI NA CESTÁCH 🙂

    1. On je ten problém samozřejmě vždycky v dospělých. Jestliže rodiče nahrazují svojí lásku a přirozenou pozornost věnovanou dětem penězmi a majetkem, nedá se asi čekat zázrak. V okolí pozorujeme strašně často, jak vlastní děti lidem v jejich životě překáží, namísto aby byly jejich přirozenou součástí. (To neznamená, že mě někdy neštvou, lumpové jedni 🙂 )

  3. Čtu řádky o školních utrapách skoro se slzami v očích a jsem ještě vděčnější než kdy jindy za školu, kterou mohou navštěvovat naše děti. Zš a mš skalička je přesně to co jsme s manželem pro děti hledali. S velkým respektem a láskou je tady pracovano s dětskou duší a intelektem a jeden pedagog vedle druhého je prostě „srdcař“. Ze srdce děkuji všem! Nejen za svoje děti, ale za všechny děti, které měly, mají a budou mít to štěstí učit se právě tam.

    1. Skvěle Veroniko, je super, že jste našla tu pravou školu, která dětem vyhovuje. U nás to je trochu hledání, ale věříme, že jsme už pochopili, co bylo třeba pochopit, a teď už bude líp.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *