Dětem se všechno dovolí, místo toho, aby dostaly přes hubu…

Nechci přeplňovat internet dalším z příspěvků o „vychovávání“ dětí. Fakt nechci, takže to bude krátké, slibuju. Kdybych v posledních týdnech nečetl už asi padesátý komentář na Facebooku a dalších anonymních diskusích o tom, jak jde celá společnost do háje, protože jsou rodiče měkoty a nemlátí svoje děti, ani by mě nenapadlo, obhajovat si náš způsob jednání s dětmi.

Vlastně se mi tomu vůbec nechce říkat „výchova“, mám to za přežitý termín. Zároveň se ani necítím být rodičem bůhvíjak pokrokovým, který experimentuje s nekonečnou tolerancí k dětské drzosti, škodolibosti, agresivitě, neskromnosti, neúctě. Ani nemusím. Oni to v sobě totiž prostě vůbec nemají. Žádné dítě, pokud tedy pominu možnost vrozené psychické poruchy, se nerodí drzé, škodolibé, agresivní, neskromné nebo neuctivé. Tohle všechno, stejně jako mnoho dalších mizerných lidských vlastností, jsme schopni je naučit (nebo také nenaučit) jenom my, dospělí.

Děti se rodí výhradně zvědavé a odvážné.

>> Pozn.: Je potřeba si uvědomit, že při „výchově“ nejde jen o dospělé v bezprostředním kontaktu s našimi dětmi. Například myšlenka, že je domškolák chudák izolovaný od vnějšího světa, je stejně chybná jako myšlenka, že na Vaše dítě působí jen Vaše výchovné snahy. Žijeme ve velké společnosti lidí, navíc v době možností globální komunikace a marketingu. Všechno, co naše děti potká, je „vychovává“. Třeba i projevy prezidenta… <<

Netuším, odkud se bere ta zvrácená jistota, že dítě, které se narodilo čisté a natěšené na všechnu tu zábavu světa (to se snad shodneme), se musí do stavu uvědomělého a zodpovědného dospěláka nějakou záhadnou silou (výchovou) zformovat. A když říkám silou, myslím tím skutečně SILOU. Natlačit, upěchovat, domlátit…

Protože jsme vyrostli kdy jsme vyrostli a byli vychováni rodiči, kteří si prošli stejným přístupem od jejich rodičů, těžko jsme mohli stejné chyby neopakovat. Pamatuju si na svůj šílený vztek, emoci, když Ondy jako prcek (zavřený v ohrádce, aby se mu náhodou něco…ehm…no…aby prostě neudělal někde nějaký bordel, že) nahmátl květináč a pár minut naší nepozornosti okoušel konzistenci hlíny. Nařezal jsem mu…

Nevím, jestli si to pamatuje (edit: tak prý nepamatuje, ale hrozně ho pobavila fotka z té chvíle 🙂 ), ale já jo. Řval jsem na něj a dal mu tak jasný signál – hrabat se v hlíně v květináči, tedy zvědavost a hra, je Tvoje naprosté selhání jako dítěte! Už nikdy nechci, aby sis hrál, užíval si to, byl zvědavý a odvážný vyzkoušet něco nepoznaného. Hrabat se v hlíně?!  Co je to za pitomost? Člověk to pak má přece za nehty, musí si jít umýt ruce, ale předtím to hlavně všechno zase uklidit, zamést, vytřít, hlínu do květináče doplnit… Cítil jsem se nejspíš (to už nevím, ale předpokládám) děsně vytočený, jak může to MOJE dítě být takový hlupák. Doufám, že jsem mu to dal jasně najevo a POLEPŠÍ SE!

Pár dalších let to probíhalo stejně. Měl jsem prostě stejně jako mnoho dalších lidí mé a předchozích generací za to, že tak se to prostě dělá a že to vede k výsledku – dítě bude hodné (ovladatelné), bude mít respekt (ze silnějších nebo prostě jen hlučnějších a agresivnějších), bude opatrné (tedy mít strach z nových věcí), bude skromné (nebude cítit sebedůvěru, protože se vždycky najde někdo lepší, rychlejší, bystřejší…). Přesně se to potvrdilo. Do puntíku. Cesta ke změně je dlouhá, postupná, takže Vám neumím říct, kdy začala a jaké kroky jí provázejí. Prostě jsme bohužel až po letech poznávali důsledky naší „výchovy“, u mladšího Lukyho se je už vědomě snažili neopakovat a u Ondyho napravovat.

Respekt vs. respekt

Jedním z momentů změny byla určitě kniha „Respektovat a být respektován“ paní Jany Nováčkové, psycholožky, která si dává za cíl, informovat o možnostech respektující výchovy dětí a nastavení respektujícího prostředí při vzdělávání. Knihu četla žena, já zatím ne, ale budu muset, protože ji mám „na talíři“ každý den několikrát. A uznávám, všechno to má až brutální logiku, dává to smysl. Pro aplikaci ale musíme přijmout zásadní předpoklad, jinak to nemůže fungovat – děti jsou NORMÁLNÍ a PLNOHODNOTNÍ lidé, žádné panenky, nedochůdčata nebo hlupáci. Jsou jen menší, slabší, mladší a méně zkušení. VÝŠKU doženou sami, k tomu nás fakt nepotřebují, SÍLU stejně tak. Vyšší VĚK není sama o sobě žádná výhoda, v mnoha směrech je to právě naopak.

ZKUŠENOST se často zaměňuje za vzdělanost, chytrost, fištrón. Mno… Někdo vstupuje stále do stejných řek a zkušenost už má, že. Vidíme to kolem sebe neustále, kdy někteří lidé jistě už mnohokrát učinili zkušenost, že když jedí zeleninu, hubnou, ale stejně pak podlehnou slevové akci na tiramisu z prášku, když jsou pracovití, mají se najednou líp i bez cizího přičinění, ale stejně jsou pak líní si odepřít každodenní pivo a televizi, nebo naopak když ze svých neúspěchů viní okolí, úspěšnější stejně nejsou. Takže zkušenost sama o sobě je, pardon, k prdu, pokud si ji nevezmeme s srdci, pochopíme, uznáme, vystoupíme ze své komfortní zóny a aplikujeme.

Základem je komunikace

Mluvit s dětmi o důvodech jejich „nevhodného“ chování je jediná cesta. Mluvit, poslouchat, upozadit svoje rodičovské ego a chtít ty důvody pochopit. Jestliže někdo řve na své podřízené nebo na sebe nechá řvát nadřízeným, pak to u něj doma asi nebude vypadat o moc jinak. Bude se tam řvát, hádat se, vynucovat si „respekt“ silnými slovy. Je to podle mého názoru na nic, ale je v tom logika a určitá zvrácená „rovnováha“. Znamená to ale, že když někdo doma mlátí svoje děti (v „jejich zájmu“, samozřejmě), mlátí i své podřízené v práci nebo se naopak nechá řezat od šéfa? Tady ta rovnováha kulhá, protože tohle už se považuje za společensky nepřijatelné. Jsme si přecijen najednou nějak rovnější a dospělý přeci nemůže dospělého jen tak bít, ne. Jsou na to dokonce zákony. Zkuste jako šéf potrestat montážníka, který rozbil při instalaci záchodovou mísu, rákoskou… A zakažte mu večer WiFi. Půjde bez večeře spát. Zmetek jeden!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *